Nová cestopisná kniha MVDr. Jana Herčíka a Aleny Hrachovcové - ZVĚROLÉKAŘI NA CESTÁCH

Veterinář MVDr. Jan Herčík, CSc., spoluautor úspěšné knihy „Proč je báječné být zvěrolékařem“, vypráví zážitky z výjimečné cesty svižně a zabrousí občas do zajímavostí z oblasti zoologie, ale i do dějin, v nichž sebevědomí Indiáni podlehli obyvatelům ze Španělska. Vyprávění Jana Herčíka i jeho přátel opět zaznamenala spisovatelka Alena Hrachovcová.

Knihu je možné zakoupit také přímo u nás na veterinární klinice.

Ukázka z knihy: Pak náhle, jako na povel, průtrž mračen ustala. Peténská džungle zmlkla. Leželi jsme v naprostém tichu, i zvířata se už zřejmě unavila. Do toho začal Jirka Langer chrápat. Řezal tak strašně, až se začali plašit koně a Indián vstal a šel se podívat, co se děje. Chrápání ustalo, Jirka se nejspíš uvelebil na boku. Nemocný Láďa Kuncl spal tiše jako dítě. Naslouchal jsem, zda ke mně z pralesa nedoletí nějaká známka života. Z místa, kam ulehli Indián s Indiánkou, zabaleni v mokru do igelitové plachty, jsem slyšel zašustění. Pak slabé zavytí a vyštěknutí. Jako by tady byl pes! Přemýšlel jsem, jaké zvíře to v džungli mohlo být, jenže pak mi došlo, že prales je dnes v noci němý. Zvířata už nemohou, ale lidé ano, a Indián s malou bosou Indiánkou se právě teď vášnivě milují... Nejsem Steve Loveček Lichtag, dobrodruh, který buď o žralocích natočí podmořskou reportáž, anebo se v jejich čelistech dá zabít. Letěl jsem přes Atlantik, abych poznal Indiány, nikoli žraloky, na belizském ostrůvku Caye Caulker nám tvrdili, že jsme v ráji, s krasavicí Vanessou tu takový náznak byl, jenomže teď máme z ráje vypadnout do žraločího pekla... „Jen skočte, vždyť proto jste vlastně přijeli, ne?“ šklebí se na člunu místní Mefisto. „Kolega je už dole a bude je krmit. Uvidíte to! Žraloci se tu dlouho nezdrží a tak pospěšte, než budou pryč.“ Nejspíš jsme se jeden před druhým styděli. Nikdo nechtěl dát najevo, že se mu dolů nechce. Nasadili jsme si výstroj a skočili do vody. Žraloků tam bylo v hejnu snad padesát. Ale možná tolik ne, strach může mít velké oči. Kroužili kolem nás a prohlíželi si znejistělý hlouček Čechů. Zdáli se ohromní, někteří určitě nejmíň třímetroví. Snažil jsem se z paměti vyhrabat něco o žralocích a začal jsem věřit, že to jsou žraloci píseční, kterým se říká „šedá sestra“ a co prý na lidi neútočí. Míhala se mezi nimi i spousta dalších ryb, zahlédl jsem i pár zubatých barakud. „Šedá sestra“ prý lidi nenapadá, ale pomatuji si z mládí na nějaký časopis, snad to byly Květy, kde kubánský rybář ukazoval reportérovi strašné jizvy na těle se slovy: „To byl písečný žralok, amigo, písečný...“ Úžeji je v La Pazu zaměřena teprve malá čtvrť, kde je Mercado de los brujos (Trh čarodějů). Chodí tam ti, co potřebují něco kouzelného - když někdo staví dům, koupí si třeba embryo lamy. Nechá je pak zazdít do rohu stavby, aby v budoucnu chránilo baráček i jeho obyvatele před zlou mocí. O smyslu mnoha nabízených sošek, podivných figurek, lektvarů a bylin už větší přehled nemám, ale jistěže nějaký účel mají. A totéž lze asi říct i o sušených zvířatech a jejich částech, které tu nabízejí taky, od pásovců až po ptáky. „Kurňa, není to škoda oddělat papouška, aby ho pak tady měl nějaký Kečuánec na trhu?“ ozve se Hynar, který ptactvo miluje a s úspěchem je léčí. „Jo, je to škoda,“ souhlasí Radek Kašpar. „On je totiž papoušek hrozně inteligentní.“ „Nepřeháníš to trochu s tou inteligencí?“ namítne Ivo. „Vůbec ne,“ brání se Radek. „Já jsem ti jednou ve Zlíně u kamaráda veterináře zažil, že mu do ordinace přinesli papouška s pochroumaným křídlem. Posadili ho na stůl, aby mu kámoš jeho zranění vyšetřil, a papouch se tvářil duchapřítomně. Obhlížel situaci. A když mu přítel opatrně sáh na křídlo, tak víš, co udělal? Teda ten papoušek?“ „Ne.“ „Naštvaně a nahlas řekl: ,Au!‘“